Proč jsem se rozhodla napsat tento článek? Stav životního prostředí a přírody je totiž oblast života, která mě již nějakou dobu trápí. Jdete se projít na procházku do lesa, užíváte si krásu, a při troše štěstí, i naprosté ticho krajiny. Čerpáte energii z toho prostoru, když toto napojení přeruší válející se obal od tatranky, plechovka od piva, pneumatika a další bordel.
V mžiku mě to vnitřně rozčílí, protože prostě nedokážu pochopit, jak někdo může jen tak bezohledně odhazovat odpad v lese, který se navíc nemá šanci rozložit ani za 1000 let. Pak člověk vidí videa, kde se trápí zvířata s plechovkou na hlavě, protože z ní cítili jídlo, ale neodhadli velikost jejich hlaviček s velikostí plechovky.
Odpadky mají své místo, ale v lese to rozhodně není.
Není to jen odpad, který se všude povaluje a který drnká na moje vnitřní strunky. Je to rozhodně i způsob, jakým se někteří lidé chovají ke zvířatům a celkově k životnímu prostředí. Postupně, když si uvědomím tu každodenní realitu, která se děje okolo mě, ten dmoucí se konzum, rostoucí hromady odpadů, znečištěné ovzduší a vody, týrání zvířat, nemůže to dopadnout jinak, než opět „ekologickým žalem“.
Tento pojem podle mě přesně definuje ten pocit, který přitom cítím. A tím, že jsem vyrostla na vesnici a měla blízko k přírodě, jsou pro mě pojmy jako šetrnost k přírodě samozřejmostí. Asi proto, když nad tímto tématem začnu přemýšlet z globálního hlediska, jsou pro mě určité věci opravdu nepochopitelné a velmi svíravé.
Jak se s tím dá pracovat?
Ano, zcela jistě se s tím dá pracovat a postupně zmírňovat projevy takového žalu. Já osobně to cítím jako bezmoc a neschopnost vše zachránit, negativní vize budoucnosti, vlastně žádná činnost v tomto smyslu nemá význam, když ostatní nic nedělají a celkové smíření se s tím, že lepší už to nebude.
Ale myslím, že postupem času jsem s tím naučila pracovat, takže moje období žalu jsou stále méně časté. Řekla bych, že jsou důležité následující body:
👉 Začít sám u sebe sebe
Podívala jsem se na sebe, jak žiji, co ke svému životu potřebuji, co jím, čím doma uklízím a podobně. Některé věci pro mě byly již samozřejmostí, jako třeba třídění odpadu, ale spoustu dalších věcí jsem postupem času měnila. Něco se ve mně probudilo a potřebovala jsem vše, co se mnou již nebylo v souladu, změnit. Cítila jsem, že už nechci podporovat ten konzumní systém. Všechno bere jako samozřejmost, hlavně, že má člověk na co si vzpomene, ale jak se to udělá, vyrobí, zabalí, je vlastně jedno.
Mám okolo sebe některé lidi, od kterých slýchávám, že když se nezmění nic shora, tak tyhle ,,maličkosti“, které dělám, v porovnání s tím celkem, nemají žádný význam. Víte, já si tedy naopak myslím, že mají velký význam. Nemůžu přeci očekávat změnu zvenku, když sama nebudu tou změnou.
Spoustu věcí vlastně přišlo automaticky s přibývající vlastní úctou k sobě samé a ke svému tělu. Začala jsem mít doslova plné zuby té zbytečné chemie. Je obsažena snad všude od jídla, kosmetiky, vody, výrobků po obaly a mohla bych pokračovat dál. Proč by to mělo mé tělo dále trpět?
Co se mi tedy podařilo postupně změnit:
- vyměnila jsem kompletně používanou kosmetiku za přírodní
- ještě více jsem se zaměřila na složení produktů, které kupuji, jak z jídla, tak z drogerie
- vyměnila jsem také prací prášky za ekologicky šetrné nejen pro mě, ale také k vodě
- standardní úklidové prostředky jsem vyměnila za přírodní, které nedráždí pokožku, ani dýchací cesty, ani vodní zdroje
- na nákup vyrážím se svou oblíbenou hadrovou taškou nebo max. koupím jednou za čas papírovou, když neodhadnu velikost nákupu, nebo zapomenu vzít více hadrovek
- občas použiji sáček, pokud není jiné zbytí, ale pokud mám na vybranou, tak dávám přednost těm, které se dají ekologicky odbourat, tedy rozložitelné nebo kompostovatelné
- nalezla jsem i ekologickou variantu steliva pro kočky
- dlouhodobou samozřejmostí je pro mě třídění odpadu
- snažím se dále minimalizovat odpad, doma jsem si vytvořila malý vermikompostér a pokud vlastní žížalky nestíhají, další přebytky putují do velkého zahradního kompostéru
- když v létě fungují městské trhy, zeleninu kupuji spíše tam, než balenou v obchodě
- dávám přednost domácím nebo farmářským potravinám, upřednostňuji domácí vejce a pokud už je musím koupit v obchodě, tak hodně vybírám, rozhodně ne ty z klecových chovů.
👉 Přestat smýšlet v globálním měřítku
Tyto celosvětové úvahy mě většinou zcela jistě pohltí a na nějaký čas je pak vystaráno. Zjistila jsem, že opravdu nejde zachránit celý svět, i když bych si to moc přála. Ale není to v mé moci. Proto si myslím, že je potřeba se zaměřit hlavně na to své nejbližší okolí.
Do tohoto ekologického tématu zcela jistě také patří nakládání s půdou, neustále ošetřování chemií, naprostá vyčerpanost polí a celková neúcta k zemině jako takové. Jak jinak se s tímto problémem vyrovnat, než když se začne zase odspodu. Na naší zahradě.
Tvořit kvalitní půdu, pěstovat kvalitní potraviny a tak to postupně obnovovat zpátky. Pokud se budu chovat ekologicky a bez chemie na své zahradě, nebudu chemické postřiky a hnojiva přeci potřebovat. A když není poptávka, nebude ani nabídka.
Věřím, že kdo si pěstuje doma nějakou vlastní zeleninu, ví, že ta chuť z obchodu je zcela neporovnatelná. Já osobně, pokud nemám možnost si vypěstovat vlastní rajčata, nebo sehnat na trhu, tak je prostě nejím, nebo jen zcela výjimečně. Znovu, pokud není poptávka, nebude ani nabídka. A tak je to se vším.
👉 Kvalita versus kvantita
Já osobně dávám přednost kvalitě. Tento požadavek se totiž pak dále promítá do toho, že prostě potřebujete vědět, kde ten výrobek vznikl a kdo ho dělal. Nebo jak bylo jídlo zpracováno, co je všechno obsahem, v čem je zabaleno a nebo odkud je potravina dovezena.
Mnozí namítnou, že kvalita je drahá a že si to nemohou dovolit. Ano, někdy je kvalita drahá. Ale minimálně co se týká jídla, je pro mě zdraví to nejcennější a když vidím, jak jsou některé potraviny zpracovávány, s jakou bezohledností vůči lidskému tělu, tak to prostě kupovat nemohu.
Je potřeba si však zachovat zdravý rozum, aneb ,,ne všechno bio, je opravdu bio“ a ne všechno ,,co je sakra drahé“ je zároveň kvalitní a zdravé. Stále hledám, zkoumám a zkouším. Je to někdy časově náročné a vyčerpávající, protože těch možností je dneska tolik, ale nezdávám to. Myslím, že za to zdravé tělo a dobrý pocit to opravdu stojí.
👉 Odvést myšlenky jinam
Když už to na mě spadne se vší parádou, jdu se projít, do lesa, do přírody, poznat zajímavé místo. To je pro mě nejúčinnější a nejrychlejší dobití baterky a vracím se zpět, jako by mě žádná chmura nepotkala a tvořím a posouvám se zase dál a dál.
Vypadá to, že takovým tempem se nikdy nic nezmění. Ale stav životního prostředí v dnešní době se také nezměnil přes noc. Je to naše dlouhodobá a soustavná činnost, která ho dovedla až sem.
Krůček po krůčku měnit svět k lepšímu😊
I když jsem pro své okolí někdy za blázna, stojím si za tím, jak jsem ve svém životě pokročila a mám z toho radost. Jsem rodilý optimista a tak věřím, že pomalu začneme žít s větší úctou nejen sami k sobě, ale ke světu kolem nás.
Nemám potřebu nikoho poučovat, co by měl a neměl. Rozhodla jsem se jít cestou vlastní inspirace a sdílení a třeba tím pomoci někomu přehodnotit některé své návyky.
Foto: Vladimíra Zítková
Mým posláním je inspirovat lidi kolem sebe k vytvoření krásného, bujného a energického prostředí v jejich zahradách. Věřím, že pokud budeme žít v souladu a respektu k přírodě, odmění nás svou nekonečnou energií a svými plody.